THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Znatelný posun v hudebním směřování neznamená v případě amerických ZOZOBRA příklon k větší originalitě. Zatímco 5 let staré album „Birds Of Prey“ bylo typickým vyznáním se z obdivu k žánrům, které v počátku devadesátých let nastartovali jejich krajané NEUROSIS, letošní EP se ještě více kloní k nespoutané obhroublosti.
Podobných záležitostí je v posledních letech ke slyšení více než dost a lze tvrdit, že i kvalitnějších. Ne, že by to těmto chlapcům v jejich současné poloze nesedělo, ale tak nějak se po několikanásobném poslechu „Savage Masters“ vytrácí pocit si nahrávku pustit znovu.
Šlape to však slušně, kytary neurvale válcují a rytmika do toho mlátí vskutku razantně a jako celek to i solidně drží pohromadě, tudíž nepostrádá hlavu a patu. Pozitiva této nahrávky tak lze hledat hlavně ve zkušeném, skoro bych řekl až rutinním přístupu, který naštěstí neznamená absenci drive a energie.
Na druhou stranu tato šestice skladeb nenabídne více, než jen standardní sérii metalových úderů, kterou zkušený posluchač hravě vykryje. Otázkou jeho osobních preferencí pak zůstává, jak intenzivně se jí bude bránit.
6 / 10
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.